Připomínky Platformy pro sociální bydlení k návrhu novely zákona o pomoci v hmotné nouzi

Praha, Brno, Ostrava: 8. 9. 2015

 

K rukám ministryně MPSV Mgr. Michaely Marksové

Na vědomí: Zuzana Stocklová, Mgr. Kateřina Jirková, Mgr. David Pospíšil, Mgr. Petr Beck

 

Připomínka:  Navrhujeme z novely vyškrtnout vše kromě bodu 3, novelizujícího § 33. Tato připomínka je zásadní.

 

Odůvodnění:

Novela je reakcí na stav, který vznikl předchozí novelou, zákonem č. 252/2014 Sb. Jak sám předkladatel konstatuje v důvodové zprávě, tuto novelu „nelze v zásadě vyložit ústavně konformním způsobem“, tudíž je dlouhodobě neudržitelná. Problematická je konkrétně věta v § 33, odstavci 6, podmiňující vyplácení doplatku na bydlení souhlasem obce. Tuto část věty novela navrhuje zrušit, což vítáme. Vzhledem k časové tísni při její přípravě novela nestíhá projít potřebnou debatou a její nedostatečně prozkoumané dopady by byly tedy přímo testovány na našich nejchudších a nejzranitelnějších spoluobčanech, což odmítáme.

 

Ke změně § 9 odstavce 2:

Plošné snižování doplatku na bydlení na ubytovnách o 22 % (zastropování platby za ubytování na maximálně 70 % normativních nákladů na bydlení)

Předkladatel navrhuje snížení doplatku na bydlení na ubytovnách o 22 % (faktické snížení platby z maximálně 90 % normativních nákladů na bydlení na maximálně 70 % normativních nákladů). Tento návrh je odůvodněn bojem proti byznysu s chudobou, předpokládané dopady jeho aplikace na ubytovatele jsou však pouhou spekulací, naopak dopady na ubytované domácnosti nejsou nijak vyčísleny. V důsledku předchozí novely zákona o pomoci v hmotné nouzi, který zastropoval výši doplatku na bydlení na ubytovnách na 90 % normativních nákladů na bydlení, ubytovatelé podle poznatků neziskových organizací pracujících v terénu nezlevnili ubytování. Snížení doplatku na bydlení na ubytovnách tedy vliv na byznys s chudobou nemělo. Další snižování doplatku o 22 % je proto z hlediska boje proti byznysu s chudobou neodůvodněné.

Předkladatel nehodnotil dopady regulace na ubytované. Pro hodnocení dopadů je nutné znát strukturu a výši příjmů ubytovaných[1] (obr. 2) a stávající platby za ubytování. Rodina se dvěma dětmi, která přebývá na ubytovně v Ostravě či v Brně, bude mít každý měsíc v důsledku o 3 362 Kč méně na jídlo. Rodina se dvěma dětmi, která je nucena bydlet na ubytovně v Praze dokonce o 4 108 Kč méně. Jednoznačným očekávatelným důsledkem je podvýživa dětí, která vede k poškození fyzického a kognitivního vývoje dětí, činí děti náchylnější k infekčním onemocněním a také celkové zhoršení nutrice, které vede k vážným onemocněním a fyzickým defektům včetně anémie, mentální retardace, nevidomosti a poškozením páteře a mozku u narozených dětí. Podvýživa nedovoluje lidem využít jejich potenciál. Podvyživené děti mají horší školní výsledky, což omezuje jejich pozdější šance na zaměstnanost. Podvyživení dospělí mají nižší efektivitu práce, méně přispívají ekonomice a jsou méně schopni starat se o své rodiny. Podvyživené matky mají s větší pravděpodobností děti s nízkou porodní váhou, což výrazně zvyšuje riziko vrozených fyzických a kognitivních defektů. To vše posiluje cyklus chudoby a ekonomické stagnace. Zahraniční cost-benefit analýzy ukazují, že ekonomický dopad podvyživení bývá 13x vyšší, než náklady na správnou výživu[2].

 

K novému § 33c, odstavce 1 a 3:

Dalším rizikovým bodem v návrhu je požadavek na „vazbu k obci, v níž fakticky žadatelé pobývají“ v rámci kritérií pro posuzování případů hodných zvláštního zřetele. Tento požadavek může vyloučit z ústavou garantovaného práva na hmotné zajištění v případě nouze občany v mnoha situacích. Např. domácnosti, které přišly o bydlení v obci, kde není k dispozici jiné dostupné bydlení nebo ubytování, a jsou proto nuceny hledat ubytování v jiné obci, ke které vztah nemají. Přesně takové nuceně migrující domácnosti bude novela v praxi produkovat, aniž by pro ně navrhovala jakoukoliv reálnou alternativu v místech se strukturálními bariérami v přístupu k bydlení, kromě pobytových sociálních služeb. Ty ovšem bezdomovectví neřeší a navíc často v regionech absentují nebo jsou jejich kapacity již nyní plné.

 

K novému § 33c, odstavce 3 a 4:

Podmínka naplňování motivačního plánu pro výplatu doplatku na bydlení

Předkladatel požaduje, aby příjemce dávky vypracoval ve spolupráci se sociálním pracovníkem motivační plán, který stanovuje postup a časový harmonogram plnění opatření, kterých má být při řešení situace příjemce dávky (a osob společně posuzovaných) v oblasti bydlení (a v širším kontextu jeho celkové sociální situace) dosaženo. Jde o aktivity na straně příjemce dávky (a společně posuzovaných osob), včetně spolupráce s Úřadem práce ČR, obecním úřadem, resp. jeho sociálními pracovníky. Pokud příjemce dávky (a společně posuzované osoby) nebude motivační plán plnit, nebude situace vyhodnocena jako zřetele hodný případ a doplatek na bydlení bude odejmut.

Povinnost vypracovat a dodržovat motivační plán je argumentována následovně: „Vzhledem k tomu, že vyhodnocování případu hodného zvláštního zřetele probíhá každý měsíc při posuzování nároku na doplatek na bydlení, je nutné, aby o této skutečnosti byl sepsán motivační plán a osoba tak byla jasně informována, co po ní orgán pomoci v hmotné nouzi požaduje pro splnění této podmínky.“

Předkladatel vychází z předpokladu, že osoby žijící dlouhodobě na ubytovnách jsou zde z nedostatku motivace. Tento předpoklad se však neshoduje s výsledky reprezentativního šetření, které na ubytovnách v roce 2014 pro MPSV prováděla firma Deloitte. Podle něj 90 % obyvatel ubytoven hledá jiné bydlení, celých 87 % dotázaných však je nuceno zůstat na ubytovně z ekonomických důvodů. Pouze 13 % dotázaných zde přebývá kvůli tomu, že zde mají další členy rodiny, anebo žádné jiné ubytování nehledají.

Pokud je nedostatek finančních prostředků hlavním důvodem pro to, že osoby dlouhodobě žijící na ubytovnách odsud neodcházejí, potom je povinnost vypracovávat motivační plán bezpředmětná. Motivační plán nedává možnost překonání ekonomických ani dalších strukturálních bariér v přístupu k bydlení. Administrativa spojená s vypracováváním, plněním a monitorováním motivačních plánů na straně veřejné správy i na straně ubytovaných je nadbytečná, protože motivační plán nevede k řešení složité bytové situace.

Motivační plán a návrh celkově přehlíží velmi podstatný fenomén, který existenci obchodu s chudobou a životem na ubytovnách přímo podmiňuje: na ubytovnách žijí lidé (nejčastěji rodiny s dětmi) které pro svůj etnický původ (v drtivé většině případů romský) neuspějí na běžném trhu s bydlením. Jak uvádí mj. výzkum Trendy STEM 2014, 89 % respondentů (dospělých občanů ČR) si nepřeje bydlet v blízkosti Romů. Rovněž desítky poskytovatelů sociálních služeb, úřad Ombudsmana ČR, orgány municipalit i pracovišť Úřadů práce mohou potvrdit, že Romové jsou na trhu s bydlením běžně otevřeně i skrytě diskriminováni a pobyt na ubytovnách je pro ně často jedinou zbývající alternativou, zejména v oblastech s nízkým počtem obecních bytů resp. v kombinaci s hostilním přístupem radnic k rozumné sociální politice.

Jelikož vláda nedodržela plán legislativních prací v případě přípravy Věcného záměru zákona o sociálním bydlení, jehož zavedení do praxe by tuto situaci postupně a částečně narovnávalo, není pravděpodobné, že by jakkoliv motivovaný romský uchazeč na ubytovně měl velkou šanci uspět na trhu s bydlením a vlastní návaznou hlubší společenskou integrací.

Před schválením zákona o sociálním bydlení tedy každá další restrikce nebo redukce podpory prostřednictvím doplatku na bydlení neřeší podstatu věci a vhání některé její příjemce do neřešitelné situace (viz předchozí experiment legislativy s přílepkem k zákonu o pomoci v hmotné nouzi z jara 2015).

 

[1] Deloitte (2014): Výsledky sociálního šetření realizovaného mezi příjemci DnB na ubytovnách. Praha: MPSV  

[2] UN (2013): The State of Food and Agriculture 2013  

Připomínky PSB k návrhu novely zákona o pomoci v hmotné nouzi