Rozhovor: Americká zkušenost s prostupným systémem a jak dělat housing first pro rodiny s dětmi?

Štěpán Ripka: Máme dost bytů, abychom zajistili bydlení všem lidem bez domova. Jak to máme udělat?

Vivian Wan: Jak to udělat? Máte o dost jiné problémy, ale nějaké strategie by se daly u vás použít. Naším problémem je, že nemáme stabilní státní příspěvek na nájemné a nemáme tolik volných bytů, abychom vyřešili problém všech lidí bez domova. Jedna ze strategií, kterou používáme, je zaměstnávání lidí, kteří se specificky věnují vyjednávání s majiteli nemovitostí. To je základ. Role specialisty na bydlení a sociálního pracovníka jsou naprosto odlišné, některé organizace to občas míchají, my však máme zkušenost, že je dobré je oddělovat. Specialista na bydlení mluví jazykem majitelů.

ŠR: Jde o realitní makléře?

VW: Ne nutně, mnoho našich specialistů se rekrutuje z obchodních kruhů. Jsou více rozzáření, než sociální pracovníci, mají velmi dobré komunikační dovednosti. Rozumějí motivaci majitelů. Majitelé chtějí dostat zaplaceno, jde jim i o ostatní členy místní komunity, to je možná problém u vás, zdá se, že vaši majitelé se bojí, že lidé, kteří se nastěhují, nebudou ostatními nájemníky vítáni. Že se kvůli tomu ostatní nájemníci budou stěhovat pryč a jim se samozřejmě zhorší byznys. Jde jim o byznys. My to očekáváme a bavíme se s nimi, jak tato rizika zmírnit. Pokud si majitel myslí „Tento člověk mi zničí byt“, my mu nabídneme, že opravy zaplatíme. Takže nabídneme takovou garanci, aby se nebáli. A také garantujeme, že specialista na bydlení bude při ruce, když se objeví problémy. Takže nevyklopíme toho člověka nebo rodinu do jeho bytu a pak bychom se navždy ztratili, ale zaručíme vám, že náš zaměstnanec bude Vaším partnerem a bude domácnosti pomáhat stát se součástí místní komunity.

Tato strategie byla velmi úspěšná. Dnes pracujeme s asi 500 majiteli nemovitostí ve dvou správních obvodech. Vztahy s nimi jsou opravdu to nejpodstatnější. Když přemýšlíme o klientech, máme vždy klienty dva: majitele a příjemce služby. My se oběma věnujeme rovnocenně. Chceme po majiteli, aby striktně dodržoval pravidla poskytování nájmu. Chceme po něm, aby byl byt ve stavu, kdy bychom v něm chtěli bydlet my sami. Samozřejmě nemohou diskriminovat. A potom pracujeme s nájemníkem, abychom zajistili, že bude plnit podmínky nájemní smlouvy. A to je housing first.

ŠR: Jaké podmínky smlouvy?

VW: Děláme housing first. Člověk musí platit nájem. Ale děláme víc, naši lidé se také musejí stát dobrými nájemníky. Takže s nimi pracujeme na tom, aby věděli, co to znamená být dobrým nájemníkem. V deset musí být ticho, nemůžete si přivést do bytu 15 lidí, ve smlouvě jste vy a vaše tři děti, ne váš bývalý přítel a jeho osm dětí. Co znamená být dobrým nájemníkem. Pracujeme i s lidmi, kteří bydleli opravdu dlouho na ulici, které učíme takové věci, jako jak se umývá vana. Jak si člověk doma uklidí. Nepředpokládáme, že by automaticky věděli, co to znamená být dobrým nájemníkem, takže tento výcvik zahrnujeme do programu. Nevím, jak to chodí u vás, ale tady má smlouva třeba 35 stran. Nikdo nečte smlouvy. My pomáháme lidem smlouvám a očekáváním rozumět, tak, aby si bydlení udrželi.

ŠR: Liší se smlouvy hodně? U nás jsou víceméně podle občanského zákoníku.

VW: Nějaké věci ve smlouvách zde musejí být, ale každá smlouva je jiná. Takže musíme se dobře podívat na to, kdo je například zodpovědný za platby za energie, něco jako domovní řád také bývá často součástí smlouvy. Jaká jsou očekávání sousedů? Můžete mít návštěvy, které zůstanou přes noc? Pokud ano, jak dlouho, aby to nebylo porušením smlouvy? Takové věci.

ŠR: Co nepsaná pravidla či očekávání?

VW: Ne. Možná vlastně ano, nepsaným pravidlem či očekáváním jsou určité komunikační kompetence, se kterými mají naše domácnosti občas problém. Nemůžete křičet na majitele. Můžete na něj být naštvaní, ale nemůžete na něj křičet, to pro vás nemůže dopadnout dobře. Nemůžete mu volat pokaždé, když se vám ucpe záchod. Dáváme jim školení v soft skills, měkkých dovednostech. Vaše děti nemohou běhat na parkovišti, protože to bude vadit sousedům i majiteli. Takže jsou zde nějaká nepsaná pravidla, zvláště v kontaktu se sousedy. Ale jinak je všechno ve smlouvě. Kdo je za co odpovědný a podobně.

ŠR: Co děti? Mnoho lidí si myslí, že děti by měli dělat to, co dělají, protože jsou to děti. Sousedé jsou občas náročnější.

VW: Občas problém spočívá problém v tom, že na děti někdo musí dohlídnout. Člověk, který je napsaný ve smlouvě, je zodpovědný i za děti. Takže když dítě rozbije okno, i když dítě návštěvy rozbije okno, musí to zaplatit nájemník. Když přijde návštěva se zbraní, tak může být nájemník z bytu vyhozen. Taková návštěva může ohrožovat sousedy. Ale děti…

ŠR: Nikdo nemá rád hlasité děti a domácnosti s více dětmi.

VW: Jasně, ale děti a rodinu nesmíme diskriminovat.

ŠR: Funguje to?

VW: Funguje to, pokud jde jen o utišení hluku, musíte být dobrým sousedem. Někdy to řešíme my. Pokud máme rodinu s pěti dětmi, najdeme pro ni přízemní byt, pokud je to možné. Protože víme, že je úplně jedno, co ty děti dělají, ale pokud nejsou v přízemí, bude to jejich sousedovi vadit. Nebo se snažíme najít byt, který je na rohu. Snažíme se myslet na tyto věci, když máme opravdu velkou rodinu, nebo někoho s duševním onemocněním, kvůli kterému třeba nahlas křičí. Snažíme se pro ně najít třeba odlehlejší místa. Neznám vás bytový fond, takže si to těžko představím…

ŠR: Představte si třeba panelákové domy, kde je však sociální mix. Často nejde pouze o chudé rodiny.

VW: Další věcí, co nám funguje pro domácnosti, které jsou specificky stigmatizované, děláme podnájemní smlouvy. My jako agentura se staneme nájemníkem, což nám umožňuje rozhodnout se, koho do bytu dáme. Majitelé to mají rádi, protože přímou odpovědnost nese agentura a i placení nájmu je pro ně jednodušší, protože platíme celý nájem, jinak bychom platili část my a část náš klient. Díky tomu také můžeme lidi stěhovat. Takže pokud se někomu opravdu v bydlení nedaří, je na něj mnoho stížností, můžeme je vystěhovat, aniž by se majitel musel zabývat vystěhováním sám. Přestěhujeme je do vhodnějšího bydlení. Zachováme vztah s majitelem a najdeme vhodnější bydlení, možná tolerantnější dům.

ŠR: Jiného majitele…

VW: Třeba jiného majitele. Jsou majitelé, kteří jsou tolerantnější. Děti jsou skvělým příkladem. V některých domech mohou děti volně běhat a nikomu to nevadí. V jiných domech jsou děti venku, a sousedi se chovají, jako by celý byt kouřil heroin.

Další důležitou věcí je, že v našem modelu nečekáme, že první umístění do bydlení, bude i posledním. Očekáváme, že lidé a rodiny možná budou potřebovat opakované nastěhování. První bydlení často prostě nevyjde. Často je to tím, že my toho nevíme mnoho o té konkrétní rodině, protože děláme housing first a dáváme lidem bydlení tak rychle, jak je to možné. Možná jsme nezjistili, že ti lidé pracují do pozdních hodin, takže chodí pozdě i domů. Nebo se objeví nějaké psychiatrické potíže, o kterých jsme nevěděli, nebo nějaké specifické potřeby pro děti. Takže jim možná budeme muset najít jiné bydlení. A to je v pořádku. Pro nás to není neúspěch. A ta domácnost se také něco naučí.

Nejtypičtějším důvodem ztráty bydlení u lidí, kteří byli bez domova, je, že mají velmi slabé mantinely. Oni byli bez domova a nyní se cítí v novém bytě tak požehnaně a vinně, že k sobě pozvou spoustu dalších lidí bez domova. A to je problém. Když jsou pak vyhozeni a my jim nabídneme další byt, mají již mantinely lepší. Říkají si „Byl jsem na tak krásném místě a pokazil jsem to, pozval jsem všechny kamarády.“ Když se nastěhují podruhé, tohle se typicky naučí. Prostě znovu všechny zvát nebudou. Jde o věci, které nemůžete člověka naučit tak, že mu řeknete, ať je nedělá, jsou to nepřenositelné lekce. Musí si to zažít. Pak toho člověka přestěhujete, ale nechováte se k němu, jako že něco pokazil. Prostě řeknete „OK, takže teď víme, že příště už nemůžete pozvat domů všech sto lidí, se kterými jste bydlel dřív.“

ŠR: To je to nejzajímavější, co jsem poslední dobou slyšel. Takže počítáte s tím, že první umístění nemusí fungovat, ale že to bude lekce.

VW: Ne vždy, ale jde o dost lidí. Když dáváte bydlení lidem, kteří byli dlouho na ulici, možná až 30% bude potřebovat opětovné nastěhování. Rodiny, se kterými pracujeme, neměly většinou dlouhodobou zkušenost bezdomovectví, většinou bydlely u někoho na gauči, v motelech. Takže u rodin se může jednat tak o 10%. U Vašich rodin to může být trochu jiné, možná budou opravdu na okraji, oddělené od majority. U nás si naprostá většina lidí myslí, že rodiny nemají být bez domova, rodiny jsou s komunitou spojené, jsou komunitou přijímané. Z toho, co jste mi naznačoval se mi zdá, že u vás si lidé myslí, že tyto rodiny jsou jiné kvůli jejich etnicitě a to jim asi dává menší stabilitu, než vašim rodinám.

ŠR: To je pravda, a také tyto rodiny mají problémy s bydlením už 20, 25 let. Prošly různými institucemi, někteří z nich vyrůstaly již ve třetí generaci v dětském domově. Máme velmi silný systém institucionální péče a pro děti, které byly z rodiny odebrané, se velmi těžko vracejí zpět. Ale mnoho z nich bydlelo v bytech, mělo domov, vědí, co to znamená bydlet v bytě.

VW: Máme mnoho programů, které jsou specificky zaměřené na mládež, která opouští ústavy. Často jde o děti, které již mají vlastní děti, mezi 18 a 24 lety, které většinu života strávily v ústavech. Nyní mají vlastní děti, většinou do pěti let. Viděli jsme, že u této skupiny bude menší stabilita, takže skoro vždy je dáváme do podnájmu. Víme, že budou méně úspěšní a jsme na to připraveni. Očekáváme, že se budou více pohybovat, nejen kvůli svým problémům, ale také kvůli tomu, co je pro jejich věk normální. Jsou v přechodovém věku, přesouvají se. Když jsem já byla v tomto věku, tak jsem se také přesouvala. Byla jsem stabilní, ale během sedmi let jsem bydlela na patnácti místech, to prostě děláte.

Když se podíváte na hlavní příčiny bezdomovectví v USA, bude to vždy naprosto nedokonalé plánování přechodu z institucí. Když máte děti v dětském domově, potom jsou větší a domov jim řekne „tak už jděte, to zvládnete“. No to opravdu ne, to fakt nezvládnou. Vy byste to v osmnácti zvládli? Já tedy ne, rozhodně ne bez rodičů. A měla jsem všechna privilegia. Lidé, kteří opouští vězení, psychiatrické léčebny, nemocnice, všechny tyto systémy. Odcházejí rovnou do systému bezdomovectví. Nemáme moc dobrý sociální stát, většina lidí nemá nárok na podporu.

ŠR: Dá se předpovědět, zda bude domácnost úspěšná a kolik služeb bude potřebovat?

VW: Ne. Sociální pracovníci byli historicky velmi velmi špatní v takových předpovědích. Náš model říká, že každý si zaslouží důstojný život. Dejte mu bydlení a zjistěte, co potřebuje. Vím, že to nezní nějak … vědecky, ale přišli jsme na to, že i rodiny i jednotlivci, o kterých jsme si mysleli, že to opravdu nezvládnou, klopýtnou, budou potřebovat tolik podpory a neuspějí, to nakonec zvládají, tak, že jsou stabilní po dlouhé roky. A pak máte jinou rodinu, domácnost, o kterých si říkáte: no, oni potřebují jen trochu posunout a pak to už zvládnou sami, tak s těmi strávíme nakonec nejvíc času. To, co domácnost bude potřebovat, se vůbec nijak nedá předpovědět. Protože když je dáte do bydlení, jiné věci buď vylezou, nebo se stabilizují.

Například mnoho lidí s duševními nemocemi, když byli na ulici nebo v motelu, soustřeďovali všechnu svoji energii na každodenní přežití. Jejich duševní nemoc tím byla vyčerpána. Jakmile se octnou v bydlení, najednou se mohou nadechnout, občas se jejich duševní nemoc dostane na povrch. Rozumíte, dostanou se ven z módu přežití, a najednou se jejich duševní nemoc rozvine. Říkáme si, co se to děje? Víte, co jsme zjistili? Politici rádi říkají, že každý jsme pouze jednu složenku od bezdomovectví, to není úplně pravda. Když jste v naší společnosti bez domova, jste odpojeni od rodiny a přátel. Použili jste všechny své zdroje a máte pravděpodobně více bariér, než pouze příjem. Je opravdu mnoho lidí, kteří jsou velmi chudí a nejsou bez domova. Když ztratíte domov, většinou jde ještě o něco jiného, než jen nedostatečný příjem. A když dáte lidi do bydlení, často se většina z toho ztratí. Občas také ale ne. To byla velká odpověď na vaši malou otázku.

ŠR: Pracovali jste vždycky housing first?

VW? Myslí, že housing first jsme začali dělat někdy brzy po roce 2000. Takže to děláme více, než 10 let. Housing first jsme začali dělat právě proto, že jsme zjistili, že jsme opravdu špatní v předpovědích. Sociální pracovníci- já jsem sociální pracovnice, studovala jsem magisterský obor sociální práce – jsme vyškoleni tak, že si myslíme, že víme, co je pro lidi nejlepší a toto přesvědčení se občas promítne do toho, že držíme zdroj, který by lidé mohli být schopni použít. Mohli bychom si myslet „oni na to nejsou připraveni, tahle rodina je lépe připravená“, ale to nedává rodině možnost rozhodnout o vlastním osudu. „Chcete to zkusit? Tak jo, možná to nedopadne dobře, ale jděte do toho, pokud si myslíte, že to je dobrý nápad.“ A oni většinou uspějí. To je fakt. Někdy si říkáme, jak tak rodina zvládne platit nájem po tom, co jim přestaneme dávat podporu? Nemají práci, nemají nic. „Chcete to zkusit? Tak jo.“ Dáte je do bydlení, dáte jim podpůrné služby a v devíti případech z deseti ten nájem pak zaplatí.

ŠR: U nás teď řešíme, zda budeme dělat prostupné bydlení. Nechceme se za patnáct let ohlídnout a zjistit, že to nefungovalo. Co byste nám doporučila?

VW: Mám jasnou zprávu. Nefunguje to. Ten systém se stará o lidi, kteří potřebují služby nejméně, a vynechává segment populace, která nejvíce potřebuje bydlení. Ten model je založený na předpokladu, že lidi se budou chovat podle pravidel. Takže nejúspěšnější jsou ti, co nejlépe plní, co se od nich očekává. Přináší to spoustu byrokracie, která vůbec není potřeba a dost možná ti lidé tak vysokou intenzitu služeb nepotřebuje. Takže když se zbavíte modelu prostupného bydlení, můžete začít poskytovat služby těm, kdo je potřebují okamžitě. Nebudete pro lidi tvořit situace, ve kterých prohrávají. Když dáte osobu s velmi silnými potřebami do azylového domu, neuspěje. Nemůže bydlet v komunitě, nechce se chovat podle pravidel, chce pít alkohol a brát drogy. Takže to nezvládnou a jsou vyhozeni na ulici. Anebo je dáte do prostupného bydlení a oni neplní pravidla. A všechny prostředky jste utratili na tuto péči. Anebo je můžete dát do bydlení a problém je vyřešen. Nemusejí bydlet v komunitě, nemusejí s někým sdílet ložnici. Já mohu pít u sebe doma a nikdo mi neříká, že nesmím. Předpokládám, že bych mohla i brát drogy, je to sice protizákonné, ale u mě doma nebude nikdo, kdo mi říká, že nemohu. Lidé to dělají a bydlí. Takže moje zpráva je, housing first je odzkoušené, je humanistické, a je velmi efektivní z hlediska využívání veřejných zdrojů, protože se věnuje těm, kdo to opravdu potřebují.

ŠR: Jak se tento přístup projevuje ve vaší každodenní práci s rodinami?

VW: Rodina přijde do našeho azylového domu, jsou bez domova. Nebudou většinou na ulici, ale v jiném azylovém domě, v autě či na ubytovně. My se jich zeptáme, kde chtějí bydlet, a začneme s nimi pracovat na jejich plánu bydlení. Okamžitě. Nevěnujeme se takovým věcem, jako jsou dlouhodobé dluhy. Možná dluží 30 000 dolarů vládě, ale řešení tohoto problému je nedostane rychle do bydlení. To je možná dlouhodobý cíl. Pomůžeme jim vytvořit jejich historii bydlení, portfolio, které každý majitel vyžaduje, a také CV. A potom jim pomáháme najít bydlení. Bydlení je zde tak málo, ve Fremontu, kde pracujeme, jsou nájmy tak vysoké, byt s jednou ložnicí může stát 2 300 dolarů měsíčně. To nezvládáme zaplatit, takže hledáme bydlení a sociální pracovník vyjednává s rodinou, kde by mohli bydlet. Když bydlení najdeme, jde se rodina na byt podívat. To je důležité. Lidé potřebují dostat šanci vybrat si, kde budou bydlet, zjistili jsme, že když se jim byt líbí, tak se k němu i lépe chovají. Občas to vyžaduje nějaké vyjednávání, třeba to není úplně přesně to, co si představovali. A potom je přestěhujeme. Většinou zaplatíme kauci, často dvojnásobek nájemného, také první nájem, a potom v závislosti na tom, v jakém jsou programu, platíme část nájmu my a část nájemník. Uspořádání nájemních vztahů se také program od programu liší.

A potom začnou ty podpůrné služby. V azylovém domě řešíme přípravu na bydlení jako: Máte všechny dokumenty? Máte občanku? Máte křestní listy dětí a všechno, co bude chtít majitel vidět? Máte potvrzení o příjmech, včetně příjmů z dávek? To je v azylovém domě. V bytě pak začíná opravdová práce. Co potřebujete, abyste si udrželi bydlení? Pro rodiny to bývá spojeno se zaměstnáním. Jaké hledáte zaměstnání? Jak vám s tím můžeme pomoci? Občas se jedná o dávky – jak vám můžeme pomoci dostat se k dávkám, na které máte nárok? Někdy se to týká vzdělání. Jaký typ vzdělání? Chcete jít zpátky do školy, udělat si nějaký kurz? Dále psychologické a psychiatrické problémy. Také školy, aby děti chodily do školy. A potom s rodinou podle toho, jaké mají potřeby a v jakém jsou programu, zůstaneme, možná je také opustíme, protože prostě potřebovali jen pomoci s nastěhováním. Náklady na stěhování mohou být tak vysoké. Jak jsem říkala, dvě kauce a měsíční nájem, to může být 7 000 dolarů, to je spousta peněz.

ŠR: Mě by ještě zajímalo, jak konkrétně pracujete na stabilizaci rodin.

VW: Máme metodické příručky. Zde se například můžete podívat na rozhodovací diagram pro ukončení práce s rodinou. Když za mnou přijdou mí sociální pracovníci, chci od nich vědět, jestli vyzkoušeli všechno. Klient s vámi nechce spolupracovat? A má nějaký problém s bydlením? Ne? Tak není, co řešit. To může být pro sociálního pracovníka velmi frustrující, ale pokud neporušují žádná pravidla a stabilně bydlí? Byl byste překvapen, jak často za mnou zaměstnanci chodí s tím, že s nimi klienti nemluví. „Dobře, nemluví s vámi. Platí nájemné? Jsou na ně nějaké stížnosti od sousedů? Ne? Tak v čem je problém?“ „No, oni se se mnou nechtějí scházet.“ „Výborně, udělal jste svou práci dobře, můžeme oslavovat.“ Máme například propracovaný diagram rozhodování, kdy klienta vyhodit z programu, který nám zajišťuje, že jsme vyzkoušely opravdu všechny možnosti. Nevyhodíme nikoho, u koho jsme celou paletu možností neprošli.

ŠR: Něco takového potřebujeme. Máme systémy prostupného bydlení, ze kterých vypadává 80% klientů, ale jejich poskytovatelé si myslí, že to dělají dobře.

VW: Poskytovatelé služeb mohou být opravdu součástí problému. Máme jednoho poskytovatele, který pro nás dodává služby v jiném okrsku. Jednou mi říkal, že strávil celý den testováním moči svých klientů na drogy. To ne, pokud někdo neplatí nájemné, bavíme se s ním o tom, proč neplatí nájemné. A pokud to způsobily drogy, tak to řešíme. Pokud někdo kouří drogy u sebe doma a sousedi to cítí, jdeme za tím člověkem a neříkáme mu, aby přestal drogy brát. To nikdy u nikoho nefungovalo. Řekneme: „Vaše užívání drog má špatný vliv na vaši schopnost udržet si bydlení. Chcete bydlet, nebo ne? Pokud s tím něco neuděláte, vystěhují vás. Pokud potřebujete kouřit, je nějaké jiné místo, kde byste to mohli dělat, abyste neohrožovali své bydlení?“ Takové rozhovory máme s klienty. Neříkáme, že mají brát drogy, ale když už je berou, snažíme se, aby to nemělo vliv na jejich schopnost udržet si bydlení. Neříkáme jim, že mají být čistí a střízliví. Lidé takhle prostě nefungují. A také, vůbec to na jejich bydlení nemusí mít vliv. Je spoustu alkoholiků, kteří bydlí.

 

Abode Services je neziskovou organizací zaměřenou na ukončování bezdomovectví. Letos organizace oslavila 25 let působnosti. Průměrný počet klientů, kterým aktuálně poskytují bydlení a služby, je 1684. Od roku 2010 vytvořili domovy pro více než 3 750 lidí, kteří domov předtím neměli. Abode jsou velmi úspěšní ve zvyšování stability bydlení. Například ve městě San Jose pomohli místnímu poskytovateli služeb bezdomovectví zvýšit úspěšnost programu v udržení bydlení z 19% klientů na 83% během jednoho roku.