Petra Alžběta Baslová - Novela zákona o Pomoci v hmotné nouzi byznys s chudobou nevyřeší

Novela zákona o Pomoci v hmotné nouzi byznys s chudobou nevyřeší

12. 1. 2015  20:34 - Petra Alžběta Baslová, čtenost: 664x, karma: 7,17

Vláda zahájila tažení proti zneužívání sociálních dávek. Novelizovala Zákon o pomoci v hmotné nouzi. Slibuje si od toho, že znemožní (nebo alespoň výrazně omezí) byznys provozovatelů ubytoven. Ten však nevyrůstal (nevyrůstá a vyrůstat nebude) z legislativy upravující poskytování dávek na bydlení, nýbrž z faktu, že pro určitou skupinu obyvatel České republiky je standardní ubytování jen obtížně dostupné...

22. 10. 2014 schválil senát poslanecký návrh zákona, kterým se mění podmínky pro vyplácení dávek pomoci v hmotné nouzi. Změny se týkají především Doplatku na bydlení, který je často vyplácen lidem na ubytovnách, jejichž majitelé si mnohdy nechají platit víc, než kolik je obvyklá cena nájmu bytů v dané lokalitě. Zaplatí to stát. V jedné místnosti jsou navíc ochotni ubytovat i početnou rodinu. Objekt přitom často neudržují, sociální zařízení je společné pro mnoho „pokojů“, uvařit je možné jen na chodbě. S úklidem společných prostor to také bývá všelijaké.

Je nepochybně nevhodné a nic neřešící, aby stát těmto „byznysmenům“ štědře sypal do kapsy, nicméně zpřísněním podmínek pro přiznání Doplatku na bydlení se celá věc sotva vyřeší. Těžiště problému je totiž někde jinde. Jen mizivému procentu takto žijících lidí situace vyhovuje. V podstatě každý den se ve své práci setkávám s klienty, kteří se snaží z ubytovny odejít. Šance najít si jiné bydlení, je pro většinu téměř nulová. Mnoho majitelů, kteří pronajímají byty, neubytuje Romy (i když to do inzerátu z pochopitelných důvodů nenapíší, je národnost zájemce jednou z prvních otázek při telefonickém jednání), a to ani tehdy, když mají na zaplacení mnohatisícové kauce. Problémem také bývá, má-li rodina více jak dvě děti. Byty bez kauce se v podstatě nenabízejí. Z pohledu pronajímatelů jde o logickou snahu zabránit tomu, aby na nájemnících nakonec neprodělali, v případě, že by došlo k poškození bytu nebo neplacení nájemného. Z pohledu chudých lidí jde o nepřekročitelný práh. Sociální byty řada měst a obcí nenabízí vůbec, pokud někde takové byty jsou, vznikají pořadníky nebo se stanovují složité podmínky pro jejich získání (například čistý výpis z rejstříku trestů, naprostá bezdlužnost vůči městu – vadí i „dluh na popelnicích“ v řádu stokorun), protože je jich málo.

Nový zákon se snaží nabourat problematickou praxi kšeftování s chudobou stanovením minimálních standardů bydlení, na které bude přispívat. Výše dávky by se nadále neměla počítat na osobu, ale podle velikosti prostor, už by neměl stačit jeden záchod na patro apod. Majitelům ubytoven to podnikání možná trochu zkomplikuje, je ale vysoce pravděpodobné, že najdou způsob, jak si tyto komplikace nechat od státu zaplatit. A pokud ne, poputují obyvatelé komerčních ubytoven na ulici, protože nebudou mít jinou možnost.

Na ulici mohou lidé skončit i v případě, že objekt splní požadované standardy, ale obec se rozhodne, že v daném místě ubytovnu nechce. Úřad práce totiž nově bude Doplatek na bydlení lidem na ubytovně vyplácet jen se souhlasem obce.

A právě tady se jasně ukazuje krátkozrakost poslaneckého řešení. Nejde o to pokusit se odstranit problém, jde o snahu ušetřit, která navíc přinese plusové body, protože dá obcím do rukou nástroj, jak se zbavit „nepřizpůsobivých spoluobčanů“. Jenže těchto lidí není možné „se zbavit“ tím, že jim znemožníme bydlet. „Nepřizpůsobivých“ se zbavíme jen tak, že vytvoříme podmínky, aby se jejich situace mohla zlepšit, a oni dostali skutečnou šanci se „přizpůsobit“, jakkoli je mi samotný koncept „nepřizpůsobivých“ proti srsti. Bylo by tedy mnohem lepší, kdyby se někdo zabýval koncepcí sociálního bydlení. Kdyby vznikly pobídky a výhody pro pronajímatele bytů, obce poskytovaly bezúročné půjčky na kauci, propojilo se vyplácení dávek na bydlení se sociální službou (nutno podotknout, že o to se novela svým způsobem snaží, když ukládá úřadu práce povinnost podat podnět na sociální odbor k zahájení sociální práce s příjemcem Doplatku na bydlení žijícím na ubytovně, fakticky však sociální odbor minimálně v Liberci nemá ani kapacitu ani nástroje, aby tuto situaci s lidmi účinně řešil) apod. Jde jen o fantazie, klíčové je, aby se na poli sociálního bydlení konečně začalo dít něco víc, než že se o potřebě nějak jej legislativně upravit mluví. Inspirací ze zahraničí je dostatek a i v ČR by se jistě našla řada subjektů, které by byly ochotné přispět svými zkušenostmi a nápady, o čemž svědčí i existence a aktivity Platformy pro sociální bydlení.

Podle Michaely Marksové-Tominové pracuje ministerstvo práce a sociálních věcí na zákonu o podpoře dostupného bydlení, jeho příprava však, dle vyjádření ministryně, „ještě nějakou dobu potrvá“. Co to znamená, se lze jen dohadovat (v legislativním plánu vlády je, že by měl platit od roku 2017). A doufat, že  důsledkem schválené novely zákona o pomoci v hmotné nouzi, která nabývá účinnosti 1. ledna 2015, bude skutečně zvýšení kvality bydlení těch nejchudších, jak tvrdí ministerstvo, a ne jejich ještě hlubší vyloučení a větší ohrožení.

Jen tak na okraj. Ministryně práce a sociálních věcí se opakovaně vyjádřila (mimo jiné ve svém blogu odkazovaném pod textem), že novela zákona má přinést administrativní úlevu úřadům práce, které mají agendu Doplatku na bydlení na starost. Není mi jasné, jak by se to mohlo stát (a ministryně o tom takticky mlčí), když zmiňovanému úřadu přibydou povinnosti (jen tak namátkou jde o povinnost vyžádat si od obce souhlas s poskytnutím doplatku na ubytovnu, podat podnět k zahájení sociální práce s příjemcem doplatku bydlícím na ubytovně nebo řešit kvalitu poskytovaného ubytování). Pravděpodobné je, že jde mnohem spíš o pěknou rétorickou (a populistickou) figuru, než faktické tvrzení.